Asi před dvěma lety jsem dostal k otestování pro časopis Music Store reprobedny KRK Rokit 5, 6 a 8. V předmluvě k recenzi monitorů jsem napsal malou úvahu na téma "Jaké jsou nejvhodnější bedny do studia...?":

Jelikož se často setkávám s dotazy typu: „Jaké jsou nejvhodnější reprobedny do studia, do obýváku, k domácímu kinu…?“, dovolte mi v úvodu malou připomínku k tomu, co jsou to vlastně studiové monitory. Čím se liší od „běžných“ reprobeden s oblibou označovaných jako hi-fi? Touto zkratkou se v minulosti označovala zařízení vyšší (nerad bych říkal vysoké) kvality. Výrobci postupně označovali jako hi-fi téměř vše, co potřebovali prodat. Tento nešvar jistě trvá dodnes, a i když se to možná někomu nebude líbit, označení hi-fi je třeba brát s velkou rezervou, neboť se jedná spíše o označení jisté líbivosti, jak po stránce designové, tak i zvukové. Mnohdy jde jen o jakousi „lidovou“ kvalitu. Naproti tomu u studiových monitorů by kvalita zvuku měla být jaksi automatická a samozřejmá, vždyť pomocí něho se hudba teprve rodí a její zvuk může být kvalitou monitorů dosti poznamenán. Zvukový inženýr se nemusí dojímat z toho, jak krásně mu hrají jeho monitory, musí mít jistotu nad svou prací. Z tohoto důvodu se většina dobrých studiových monitorů konstruuje s vyrovnanou frekvenční charakteristikou, tedy nejsou zde zdůrazněna žádná pásma kvůli líbivosti poslechu. Hlavním kritériem kvality je pravdivost, nikoli líbivost. Z tohoto požadavku se pak odvíjí další kritéria, jako je malé zkreslení a dostatečný výkon. Díky těmto vlastnostem může pak být zpracováván jakýkoli druh hudby nebo zvuku, aniž by měl zvukový inženýr obavy z toho, jak bude nahrávka znít kdekoli jinde. Zvukař je na studiové monitory přivyklý a díky podobnosti zvuku může pracovat na různých pracovištích s různými studiovými monitory.

Designová stránka je ovšem také důležitá. Každý člověk si na svém pracovišti snaží vylepšovat a zkrášlovat své okolí, tak, aby se mu dobře pracovalo, aby se cítil pohodově. Kupuje si hezčí počítače, hezčí myš, hezčí nábytek… Proč by si zvukař nemohl koupit i hezčí studiové monitory, třeba právě se žlutou membránou, když je bude mít denně několik hodin před očima?...

Psáno pro MUSIC-STORE 09/2014.

Kdy lze říci, že je nahrávka dostatečně komprimovaná?
Psát o zvuku je jako popisovat barvy slepé osobě, ale přesto se pokusím. Zde je jednoduchý příklad. Předpokládejme dvě rozdílné ukázky hudby, jedna je dynamicky pulzující úderná hudba, druhá je s táhlým hladkým průběhem. Pro někoho je "lepší" hudba prvního typu, pro jiného zase druhý typ hudby. Stejně tak lze říct, že "lepší" hudba je hudba více komprimovaná, nebo naopak je lepší hudba bez jakékoli komprese.

Komprimace zvuku může mít dva rozdílné významy:

1. Zmenšení dynamického rozsahu. Hlasité pasáže jsou zeslabeny, slabé pasáže jsou zesíleny. Použití např. v rádiu při vysílání k vyrovnání rozdílných hlasitostí nahrávek, ale i k vyrovnání dynamických rozdílů v různých částech jedné skladby.
2. Digitální algoritmus kódování zvuku za účelem snížení datového toku ( v kilobitech za sekundu – kbps). Příkladem je třeba MPEG (MP3) nebo Dolby AC-3 (Dolby Digital).

My se budeme v článku zabývat prvním významem. Není vhodné se na dva různé koncepty odvolávat stejným slovem. Proto prosím prosazujte pro druhý význam termíny Redukce datového toku, nebo Kódování zvuku, případně Enkódování či Komprese dat.

Nyní dvě základní pravidla:

1. Jestliže máte důvod pro použití jakékoli komprese nebo limitace v hudbě, použijte ji.
2. Jestliže máte jakékoli pochyby o významu komprese, nekomprimujte!