Playback – podvod nebo umění?

Playback – podvod nebo umění?

Psáno pro Music-Store-2012-04

K napsání článku mne vedly dotazy muzikantů ohledně technického řešení problému pouštění předehrané zvukové stopy k živě hrající kapele. V nahrávacím studiu se s touto technikou běžně setkáváte při vrstvení nástrojů. Při koncertech se ale musíte vyrovnat s potřebou synchronizace nahrané stopy s kapelou. A nejen to. Budete se muset zamýšlet i nad morálními aspekty použití playbacku.

Nejprve dovolte, abych ocitoval několik definic playbacku, jak je můžete najít na různých místech v internetu či odborných knihách:

1. Playback (angl. overdubbing) je označení pro způsob pořizování zvukového záznamu. Jednotlivé složky hudebního díla, které po dokončení znějí simultánně, se nahrávají postupně na oddělené zvukové stopy. Playback se nejčastěji používá při nahrávání sólového zpívaného hlasu, kdy zpěvák nahrává svůj part k již dokončenému nahranému hudebnímu doprovodu, který poslouchá ze sluchátek. Ve filmech, televizních pořadech a na koncertech termín playback (angl. lip-sync nebo lip-synching) označuje situaci, kdy herec či vystupující účinkující synchronizuje pohyby svých úst s textem spuštěné zvukové stopy, která byla nahrána předem. Tedy hudba hraje a zpěvák naznačuje zpěv. Opakem playbacku je živé (koncertní, angl. live) vystoupení, při němž umělec podává svůj (nejčastěji pěvecký) výkon bezprostředně před diváky, posluchači. (Česká Wikipedie).

2. Postsynchronní nahrání zvuku (obrazu) k obrazu (zvuku) předem natočenému. Příslušné technické zařízení. (ABZ slovník cizích slov).

3. Pracovní postup, při kterém předem pořízený zvukový záznam slouží jako podklad pro další zpracování hudební nahrávky, filmu ap. (Slovník cizích slov).

Playback studiový

V nahrávacích studiích se playbackem rozumí postupné nahrávání jednotlivých stop. Nejčastější případ playbacku je situace, kdy zpěvák nahrává svůj part do předem nahrané nebo jinak “vytvořené” hudby. Velká většina současné rozhlasové produkce není totiž nahrávaná akustická hudba, ale vytvořená uměle samplováním nebo syntézou, tedy bez mikrofonů. Jediným místem této tvorby, kde je použit mikrofon, je záznam zpěvu, ale ani tím si nemůžete být vždy zcela jisti.

Při nahrávání zpěvu pouští zvukový režisér zpěvákovi do sluchátek hotovou nebo alespoň částečně vyváženou nahrávku, ke které zpěvák zpívá a ze sluchátek slyší svůj živý hlas. Praktická realizace ve studiích s mixážním pultem spočívá ve využití auxů a přímých (direct) výstupů pultu. Záznamové zařízení (např. počítač) musí umožňovat duplexní režim, tedy současné přehrávání a záznam zvuku. Výstupy z počítače jsou přiřazeny na stereo pár v pultu, například na 1. a 2. kanál spřažené do sterea. Mnoho digitálních pultů nemá stereo kanály, ale používají se “slinkované” dvojice sousedních kanálů, kdy jsou spřažené fadery (tahá se pouze jedním), auxy, efekty a rozhozené panoramy. Úroveň zvuku v poslechových monitorech pak řídí příslušné fadery, úroveň zvuku ve sluchátkách zpěváka se nastavuje auxem se zvolenou funkcí PRE fader.

Stejně je nastaven i poslech z mikrofonu, který je připojen k třetímu vstupu pultu, a u kterého je navíc signál odbočen dalším auxem nebo ještě lépe direct výstupem do vstupu počítače. Takto je docíleno nezávislosti všech cest poslechů i záznamu. Právě toto je jeden z důvodů, proč jsou stále ve studiích velké mixážní pulty. Kdo si jednou vyzkoušel tento komfort ovládání, nebude si chtít zvykat na nic jiného. Zpěvák slyší svůj hlas bez zpoždění nebo jen s velmi malým zpožděním.

Není problém do sluchátek přimíchat dozvuk, nebo zvuk jakkoli upravit. Mnoho zvukařů nahrává zpěv již mírně komprimovaný, aby měli lepší představu o výsledné barvě zvuku. Dříve se kompresor zařazoval do signálové cesty i z důvodů lepšího využití bitové hloubky převodníků. Ještě připomínám, že při tomto způsobu playbackového nahrávání by měl software pracovat v režimu manuálního monitoringu, samozřejmě s vypnutým monitoringem (nahrávaný signál neprochází softwarovým mixpultem, je pouze zobrazována jeho úroveň – tzv. hardwarový monitoring). Poslech již nahraného zpěvu probíhá současně s nahranou hudbou na příslušných kanálech 1 a 2, není důvod jej směrovat na samostatný kanál pultu. Aktivací záznamu v softwaru je přerušeno přehrávání zpěvu a spuštěno nahrávání. Nevýhodou tohoto způsobu může být nutnost manuálního mutování signálu z mikrofonu při kontrolním poslechu (zpěváci si často při poslechu prozpěvují).

Jinou možností je playbackové nahrávání zpěvu bez mixážního pultu přímo do zvukové karty počítače. Zvukovka musí obsahovat mikrofonní předzesilovač a ovladač k nastavení citlivosti připojeného mikrofonu. Poslech v režii je realizován odesláním mixu hudby na stereo výstup zvukové karty. Na stejný výstup pak je směrován i signál z mikrofonu. Toho je možné docílit softwarovým monitoringem nahrávané stopy – zpravidla aktivací tlačítka In nebo Mon v mixážním okně aplikace, nebo přímým nasměrováním vstupu signálu ve zvukové kartě na její výstup – hardwarový monitoring. Softwarový monitoring má vždy nějaké malé zpoždění v řádu milisekund, hardwarový monitoring může být bez latence. Zpoždění do asi 6 ms zpěvákům zpravidla nevadí (pokud jim to neřeknete), zkušený kytarista několik milisekund pozná na reakci trsátka, ale při hře nijak nevadí.

Dokonalejším řešením je předzesílení mikrofonního signálu pomocí speciálního hardwarového předzesilovače, odkud lze brát i signál do sluchátek. Nevýhodou použití zvukové karty bez mixážního pultu je ne zcela dokonalé ovládání nezávislého poslechu pro režii a sluchátka, i když i to lze řešit např. pomocí auxů v mixážním okně aplikace. Výhodou softwarového monitoringu je pro zvukového režiséra možnost nastavení nerušeného poslechu, kdy se při poslechu nahraného signálu samočinně odpojí odposlech vstupu. Na druhou stranu je to nevýhoda pro zpěváka, který se chce slyšet i před místem střihu, nebo si při poslechu zkouší druhý hlas, atd.

Televizní zábava, pěvecké soutěže…

Proč se používá playback v tak velké míře v živých televizních zábavných pořadech nebudu rozebírat, ani to nevím. Ať je to jak chce, spokojme se s tím, že playback v televizi existuje, bude existovat, a nám divákům nezbývá nic jiného, než sledovat umělce, kterak se snaží otvírat pusu přesně do reprodukovaného podkladu. Někdy je to opravdu velká zábava. Musím uznat, že je to přece jenom umění trefit se do vlastního zpěvu a předstírat vypětí hlasivek a tlak dechu.

Pojďme ale k technické stránce playbacku. Kromě zmíněné synchronizace zpěvákových úst s předem nahranou písničkou se zde nejedná o žádný velký problém. Zpěvák slyší z monitoru (na podlaze, v podlaze, v uchu) hudbu a předstírá zpěv, případně si i nahlas zpívá do vypnutého mikrofonu. Velká legrace je, když zvukař předčasně vytáhne mikrofon před koncem písničky. Bavit se můžete také pozorováním ostatních muzikantů, předstírajících hru, zejména bubeníků.

Jiná je situace u tzv. poloplaybacku (halfplayback, tv playback), kdy zpěvák skutečně zpívá na předem nahraný podklad. Typické použití poloplaybacku je například při některých pěveckých soutěžích, kam soutěžící dodávají hudební podklad bez zpěvu, ke kterému pak živě zpívají. Takovému podkladu se říká TV mix a lze jej jednoduše vyrobit v nahrávacím studiu z vaší vlastní nahrávky pouhým vypnutím zpěvu. Zde může nastat technický problém, jednáli se o písničku, která začíná už od prvního tónu zpěvem, či zpěv začne dříve, než hudba. V televizi to může být řešitelné odděleným poslechem pro zpěváka, kdy mu do sluchátek hraje již hudba, ale posluchač v sále nebo před televizí slyší pouze zpěv. Při pěvecké soutěži to ale nikdo takto zajišťovat nebude. Raději si vyberte jinou písničku, nebo si nechejte vyrobit TV mix, kde bude ponecháno první slovo nebo fráze textu. Z posluchačů to asi nikdo nepozná a myslím, že si toho nevšimne ani porota.

Varuji před používáním MIDI souborů a MP3 stažených z internetu. Midi podklady jsou datové soubory, které neobsahují zvuk, ale pouze informace o tónech a zvukových rejstřících. Jejich přehrávání závisí na kvalitě zvukové karty. Proto je lépe si midi nechat profesionálně zpracovat třeba v nahrávacím studiu a výsledek si uložit na CD nebo MP3. U stahovaných mp3 je potřeba dávat si pozor na kvalitu, mnoho šílenců převádí písničky z wma do mp3, pak zpět, potom do wavu (aby to mělo kvalitu) a pak zase do mp3, aby se to dalo poslouchat v telefonu. Výsledkem jsou neposlouchatelné písničky umístěné na internetu. Mám zkušenost, že převedu-li originální wav do mp3 v kvalitě 192 kbps v mém Samplitude, nelze téměř poznat rozdíl ve zvuku. Uděláte-li to stejné doma v počítači, rozdíl slyšet bude.

Playback při živém vystoupení

Může se jednat o stejnou situaci, jako při playbacku televizním. Vždyť televizní přenos je vlastně také živé vystoupení. U běžného koncertu s muzikanty stojícími na pódiu ale musíme uvažovat o amorálnosti použití plného playbacku. Takovéto jednání nasvědčuje o lenosti “hudebníků” naučit se zahrát či zazpívat svůj part, nebo alespoň ne dostatečně dobře. V nahrávacím studiu lze vyrobit použitelný zpěv i z naprostého nezpěváka. Vrcholem nevkusu jsou pak různá vystoupení zpěvaček s kytaristou, který postává vedle ní a předstírá hru na akustickou kytaru, která není slyšet živě ani v podkladu.

Běžná situace použití playbacku bývá například spouštění různých samplů k živě hrající kapele. Nejjednodušší případ je spouštění samplu zvukařem nebo jeho pomocníkem přímo od mixážního pultu. Běžně kapely používají např. intro, které dodají zvukaři na CD nebo v MP3. Stejně tak je možné manuálně spustit zvukovou nahrávku během písničky, ale to už musí obsluhovat člověk, který kapelu velmi dobře zná a je dobře obeznámen s písničkou a přesným místem spuštění. Podmínkou je, aby hudebníci na pódiu přehrávaný zvuk dobře slyšeli ve svých monitorech.

Složitější případ nastane, pokud má samplovaný zvuk znít v rytmu písničky delší dobu. Zde je třeba řešit synchronizaci kapely s přehrávacím zařízením. Může stačit pouze dobrý poslech v monitorech a na začátku písničky nahrané odklepání. V místech bez playbacku musí hudebníci slyšet z monitoru alespoň klepání paliček, aby neutekli z tempa. Klepání samozřejmě nesmí slyšet posluchač před pódiem, proto by mělo přehrávací zařízení umožňovat rozdělit zvuk do více výstupů. Hudebníci slyší zvuk s metrononem, který ale není obsažen ve zvuku pro PA aparaturu.

Nejdokonalejším řešením hudebního playbacku je synchronizace kapely s počítačem. Ten je zpravidla umístěn přímo na pódiu a ovládán některým muzikantem. Tento případ popíšu trochu podrobněji a můžete ho brát jako návod. Tuto techniku používá mnoho profesionálních kapel i těch nejzvučnějších jmen. Pokud však váš bubeník není zvyklý cvičit s metronomem a nechce v tomto ohledu spolupracovat, můžete tuto kapitolu rovnou přeskočit.

Kromě spolupracujícího bubeníka budete tedy potřebovat počítač (notebook) s externí zvukovou kartou s nejméně čtyřmi výstupy, sluchátkový zesilovač a malou rackovou skříň, do které si přístroje zabudujete i s napájecími adaptéry. Ze skříně bude vyveden stereo výstup pro zvukaře a jeden napájecí síťový kabel. Počítač bude položen nahoře na skříni a ze skříně k němu bude vyvedeno napájení a kabel od zvukovky (USB, FireWire…). Při hraní na festivalech tak máte vše rychle zapojeno bez zbytečného zdržování.

V počítači je nutné mít nainstalovaný vhodný multitrackový program (sequencer) pro spouštění nahrávky playbacku. Multitrack je vhodnější z důvodu rozdělení zvuku pro bubeníka a pro zvukaře. Bubeník potřebuje mít hodně nahlas metronom, méně nahlas samply a pomocí sluchátkového zesilovače si může přimíchat třeba vlastní zpěv nebo cokoli jiného. Metronom je vhodné mít nahraný jako audiostopu v sequenceru. Pak je možnost seřadit všechny písničky do jednoho projektového okna nezávisle na interním tempu projektu. V různých stopách mohou být rozdělené různé zvuky. Máte tak vždy možnost po zvukové zkoušce jednoduše reagovat na připomínky zvukaře a dotáhnout třeba dohrávané vokály nad úroveň klávesových zvuků a podobně.

Jako software vhodný pro tyto účely postačí jakýkoli běžný DAW nebo sequencer. Před několika lety byl zdarma k mání v časopisech Music-Store a Pixel program Samplitude SE, který uvedu jako příklad a který sám používám. Dal se sehnat přímo na webu výrobce asi za 49€. Program obsahuje všechny běžné funkce potřebné pro nahrávání a míchání. Má objektovou editaci, takže kterýkoli rozstřižený úsek (objekt) je možné jednoduše upravit, zesílit, přidat efekt atd. Má výbornou funkci O-Tone, jejíž aktivací se stane z projektu hudební přehrávač. Stačí označit automatickou funkcí nebo manuálně začátky písní seřazených za sebou v projektu a mezerníkem spouštět či zastavovat jednotlivé písně nebo se mezi nimi jednoduše pohybovat. Na konci písničky se přehrávání vždy zastaví a čeká na další povel.

V naší kapele ovládá spouštění sequenceru bubenice, která má vedle sebe rack s počítačem a klepnutím na mezerník odstartuje přehrávání skladby (někdy i paličkou). Pohled na monitor počítače je zároveň dobrou pomůckou pro orientaci ve skladbě. Další rocková skupina, se kterou jezdím jako zvukař, používá počítač úplně stejným způsobem, ale startování playbacků provádí kytarista. Pokud se náhodou stane, že kapela udělá chybu a ujede z tempa, stačí mezerníkem vypnout počítač a písničku dohrát bez kláves. V obou uvedených kapelách slyší metronom pouze bubeník (bubenice). Tento systém předpokládá přesnou hru bubeníka a rytmickou kázeň ostatních členů kapely, aby bubeníka příliš nestahovali z tempa.

Spouštění playbacku je možné realizovat i “neviditelně” pomocí pedálu. Na některých kytarových multiefektových pedálech je možnost pomocí MIDI naprogramovat vyslání funkce play sešlápnutím určitého pedálu. No, a když už mluvím o MIDI, musím zmínit ještě možnost využití sequenceru k řízení světel a mlhy. Spolu s audio daty mohou být na další stopě nahrána řídící data k ovládání čehokoli jiného. Sám jsem používal například aktivování delaye a hallu pro zpěvačku během písničky. Na konci písničky se efekt samočinně deaktivoval. Výsledkem ovšem bylo, že nám během produkce usnul zvukař. Toto řešení je vhodné spíše pro barové kapely.

Na závěr této kapitoly uvedu ještě jednu perličku. V době, kdy jsme v rockové kapele zaučovali nového basistu a ten ještě neměl zvládnutý celý repertoár, použil jsem v několika písních basu z playbacku. Stopa v Samplitude s nahranou basou byla vyvedena samostatně do vstupu basového aparátu. Na pódiu byla basa normálně slyšet, zvukař měl basu ve své šavli na mixpultu, basista předstíral hru (nazvučení provedl samozřejmě živě)… Nikdy to nikdo nepoznal, včetně zvukaře.

Morální aspekty

V souvislosti s playbackem stojí za to zabývat se i morálním pohledem na věc. Studiové vrstvení stop je z pohledu muzikantů vedeno snahou po dokonalejší nahrávce, z pohledu zvukaře snahou po dokonalejším zvuku. Vrstvením lze docílit přesnějšího tempa, neboť do přesně (nebo alespoň částečně) srovnaných bicích nahrávají muzikanti další nástroje, které se mohou také dorovnávat a posunovat na pozice úderů bicích. Někdo může namítnout, že se z nahrávky vytratí “živost”, ano, vše je potřeba dělat s rozumem, nedorovnávat každý tón, ale jen nutná místa, nebo nedorovnat nic, ale ta možnost stejně bude pro jistotu existovat… Zvukař má při playbackovém nahrávání možnost při mixu více čarovat se zvuky jednotlivých nástrojů, dobrá nahrávka může vzniknout i v malém studiu, jsou menší nároky na vybavení studia (počty mikrofonů, počty vstupů, velikost mixážního pultu)…

Potud se dá považovat playbackové (nebo taky trikové) nahrávání za opodstatněné a legální. Kdyby měli Beatles v dobách jejich prvních nahrávek dnešní techniku, používali by ji. Kuře v hodinkách by nevznikalo ve čtyřech stopách, ale čtyřiceti, včetně možnosti playbackových vokálů.

Uvažovat o podvodu může posluchač teprve v případech, kdy hudební part nebo výjimečně i celá nahrávka písně je nahrána najatými hudebníky. Toto se v minulosti stávalo u uměle sestavených skupin, kde členy tvořili spíše načančané loutky, než skuteční muzikanti. Jde však o byznys a zaslepeným fanouškům takovéto podvody nijak zvlášť nevadí.

Nahrátí jednotlivého partu najatým hudebníkem se běžně děje. Posluchač to neví a rozumný člen kapely na to v zájmu dobré nahrávky přistoupí.

Dalším sporným momentem je “výroba” zpěváka z nezpěváka. Ve studiu je to opravdu možné a také se to někdy děje. Playbackové nahrávání to umožňuje vhodným sestříháním, doladěním a dalšími úpravami nahraného materiálu. V některých záznamových softwarech lze jednoduše vyrobit mnohohlasé vokály z nahrané jedné stopy zpěvu.

Můžete tyto techniky jednoduše zavrhnout a odsoudit, na druhé straně však je třeba uznat i jakýsi druh umění. Podstatné je, že takto vytvořené dílo působí příjemně lidskému uchu a lidskému vnímání.

Co si myslet o muzikantech postávajících na pódiu z různých důvodů a držíce nástroj, který není v nahrávce slyšet, jsem už naznačoval. Plný koncertní playback za účelem peněžního výdělku také nevypadá zcela poctivě. Snad jen playback pro televizní pořady by se dal omluvit, jestliže je televizí vyžadován a jestliže si dá zpěvák tu práci alespoň naučit se řádně text a frázování do vlastní nahrávky.

Playbackové pouštění ruchů, klávesových zvuků nebo doprovodných vokálů do živě hrající kapely je tvořivá činnost, může být příjemným zpestřením hudby a každopádně je to náročná a složitá záležitost. Naučit se takto hrát dá pořádnou práci, proto to považuji za poctivé a morální jednání. Playback basové linky, který jsem výše zmiňoval, je určitě hřích, za který se omlouvám všem, kteří to nepoznali :-).

Přeji mnoho zábavy a příjemných chvil při přípravě playbackových podkladů.